Škůdci

Lýkožrout smrkový (Ips typographus L.)

Je nejvážnějším škůdcem dospívajících a dospě1ých smrčin. Dospělý brouk je černohnědý, lesklý, se světle žlutými chloupky. Tykadla má paličkovitá s lomeným švem. Dosahuje velikosti 4-5,5 mm. Štít má v přední části hrbolkatý, v zadní části jemně tečkovaný. Mezery mezi řádkami teček má hladké. Prohlubeň sklonu na krovkách je vroubená na každé straně čtyřmi zuby, z nichž třetí odshora je největší. Dospělá larva je dlouhá 4-5 mm, bílá, se žlutohnědou hlavou. Kukla je bílá a měří asi 4 mm (obr. 58).

Rojení probíhá v podhorských oblastech zpravidla koncem dubna až začátkem května, v horách koncem května až začátkem června. Brouci vyletují ze svých zimovišt po oteplení kůry a hrabanky nad 14 °C. Ti, kteří nedokončili dospělostní žír na podzim, vylétají o 1-2 týdny dříve a dokončují jej v čerstvé kůře kmenů nebo odříznutých vrcholků stromů. Podle podmínek se může během roku vyvinout jedno až dvě a za velmi příznivých podmínek (v nižších polohách) i tři pokolení. Přezimují brouci, kukly i larvy.

Rojící se brouci zpravidla napadají stromy starší 60 lišt, s výčetní tloušťkou nad 30 cm, a to nejdříve v místech mezi suchými a zelenými větvemi (obr. 57). Nejraději obsazují chřadnoucí nebo čerstvě poražené stromy a polomové dříví, při přemnožení i zdravé, popř. mladší stromy. Se závrtem začíná sameček, který vyhlodává v kůře snubní komůrku a vyhazuje z ní drť. Přirozený poměr pohlaví je 1:1, ale jelikož mnoho samečků zahyne vytékající pryskyřicí, upravuje se poměr pohlaví ve prospěch samiček a podle toho může být požerek jednoramenný, nej-častěji dvouramenný, výjimečně víceramenný (obr. 58). Snubní komůrka není po odloupnutí kůry většinou viditelná. Po oplození samička vyhlodává pod kůrou rovnou matečnou chodbu, probíhající rovnoběžně s po-délnou osou kmene. Bývá 6-12 cm dlouhá, 3-3,5 mm široká a může mít několik větracích otvorů. Samička v matečné chodbě vyhlubuje střídavě na obě strany jamky vzdálené od sebe 1-10 mm, do nichž naklade po 1 vajíčku a obkládá je drtí (je jich asi 50). U více než dvouramenného požerku se počítá s vývojem asi 100-140 larev. Po skončeném kladení vajíček prodlužuje samička matečnou chodbu. Jde o tzv. regenerační (obrodný) žír, protože za 2-3 týdny může ještě založit ( a asi v 80 % i zakládá) sesterské pokolení, jehož matečné chodby jsou kratší, s men-ším počtem vajíček. Celkem naklade samička průměrně 60 vajíček ( může až 100 ) po opakovaném oplození.

Vylíhlé larvy vyhlodávají chodbičky kolmo na směr matečných chodeb, ne delší než 6 cm. Na konci jsou rozšířené a tvoří kolébku pro kuklu (ucpanou drtí). Mladí vylíhlí brouci dospělostním žírem buď nepravidel-ně rozšiřují okolí kuklící kolébky, nebo je-li žír larev hustý, přecházejí ( i přeletuji j na jiné stromy. Dospívají za 2-3 týdny, při nepříznivém počasí i za delší dobu. Celý vývoj za normálních podmínek trvá asi 10 týdnů (stadium vajíčka 12 dní, larvy 24 dní, kukly 12 dní, dospívání 24 dní, což je dohromady 72 dní. Při příznivých podmínkách (teplo) to může byt 6 týdnů, naopak při 'nepříznivých podmínkách až 12 týdnů i více. Imago žije 2-3 měsíce, výjimečně až 20 měsíců.

Vyskytuje se nejčastěji v polohách nad 600 m n. m. Nalétává nejprve na smrčiny v nižších polohách a na sušších místech v údolí, ve vyšších polohách na slunná a závětrná místa na okrajích pasek, kde jsou stromy již zdravotně oslabené (korní spála apod. ).

Příznakem výskytu je hnědavá drť mezi šupinami borky, závrtové otvory, ronění pryskyřice, šednutí a postupné žloutnutí korun, které se při jarním náletu projeví asi za 3 týdny. Při letním napadení zůstanou stromy i přes zimu zelené, opadávají z nich zelené jehlice a žloutnou až na jaře. Protože první nálet se soustřeďuje pod korunu, bývá často přehlédnut.

Nejznámější a nejužitečnější přirozený nepřítel lýkožrouta smrkového je pestrokrovečník mravenčí (Thanasimus formicarius L.). Jeho larva hubí larvy a kukly lýkožroutů, brouk loví dospělce. Dalšími nepřáteli kůrovců jsou zástupci čeledi drabčíkovitých a mršníkovitých a larvy dlouhošíjek (barevná příloha L). Z blanokřídlých je nejčastějším nepřítelem 1umčík kůrovcový (Dendrosoter protuberans NEES.). Kukly a larvy kůrovců ničí rovněž prvoci, roztoči a některé baktérie. Zejména za vlhčího počasí bují v chodbách lýkožroutů houby a plísně.

V posledních letech se podařilo získat nové poznatky o orientaci lýkožroutů v porostech za účelem vyhledání vhodných stromů pro založení potomstva a soustředění obou pohlaví na vybraných stromech. P r i m á r n í a t r a k t a n t y ( uhlovodíkové terpeny ) vylučuje vlivem teploty poraněný, poškozený strom lákající rojivce ( samečky ) . S e k u n d á r n í a t r a k t a n t y - f e r o m o n y vylučují nalétnuvší lýkožrouti, aby přilákali samičky a další jedince stejného druhu. Nazývají se také agregační ( shromažďovací ) feromony. Podařilo se izolovat, analyzovat a synteticky vyrobit feromony lýkožrouta smrkového, což úplně změnilo způsob kontroly a přímého boje proti němu.

K o n t r o 1 a . Původní ON 48 2711 by1a dop1něna a upravena s účinností od 15. 3. 1984. Podle této normy se musí výskyt lýkožrouta smrkového při základním stavu kontrolovat pochůzkami. Kde se očekává kůrovec alespoň ve zvýšeném stavu, kontroluje se jeho výskyt lapáky nebo feromonovými lapači ve všech porostech starších 60 let (při kalamitním přemnožení podle potřeby i v mladších) se zastoupením nejméně 20 smrku.

Lapáky nebo feromonové lapače se kladou ( umisťují ) v porostech na nejohroženější místa, a to v průměru 1 kontrolní 1apák na 5 ha plochy. Při rozmisťování a kontrolách feromonových lapačů se řídíme těmito zásadami:

1. feromonové lapače určené ke kontrole se umisťují v ohrožených smrkových porostech jednotlivě a zásadně se nesdružuj
2. umisťují se zejména v blízkosti osluněných porostních stěn, ohnisek žíru a v žírem nebo živelnými katastrofami vzniklých mezerách; přitom vzdálenost lapačů od nejbližšího živého jehličnatého stromu staršího 40 let nesmí klesnout pod 15 m a vzdálenost od porostní stěny nesmí překročit 25 m,
3. pokud to nevyžadují okolnosti (např. ohniska škůdce z předcházejících let), nemá vzdálenost mezi lapači poklesnout pod 200 m,
4. lapače se rozmisťují v porostech nejpozději 14 dnů před předpokládaným rojením kůrovců; feromonové návnady musí být vyvěšeny těsně před rojením kůrovců,
5. stupeň napadení (počet odchytaných imag) platí odděleně pro každý feromonový lapač a určuje stav platný jen pro jednotlivé lokality,
6. současně s feromonovými lapači se musí důsledně kontrolovat i okolní stojící stromy,
7. doplnění (přidání) nových feromonových návnad je nezbytné, jestliže odchyty po ukončení jarního rojení jsou vyšší než 1500 lýkožroutů na jeden feromonový lapač. Toto ustanovení platí pro lapače určené ke kontrole nebo i k hubení,
8. feromonové lapače se nesmějí umisťovat do porostů s nezpracovaným dřívím z kalamity, které je pro kůrovce dosud atraktivní.

Jako lapáky se kácejí zdravé smrkové stromy o výčetní tloušťce nejméně 20 cm, pokud možno se šupinatou kůrou. Lapáky I. série se mají kácet ve druhé polovině února a v březnu, v horských oblastech do konce dubna. Používají se výhradně odvětvené lapáky v celých délkách. Účinná plocha lapáků a jejich efektivnost se zvýší podložením.

Lapáky I. série se umístí na okraj porostu, z toho dvě třetiny na výsluní a jedna třetina v polostínu; zakrývají se odříznutými větvemi souvisle po celé délce. Lapáky dalších sérií se kácejí obvykle do polostínu. Ve smrkových porostech oslabených průmyslovými imisemi, lze kácet i churavějící a poškozené stromy, u kterých se lákavost v době rojení zajistí vyvěšením feromonových návnad ( 1 kus na každý 1apák ). Tyto lapáky se kácejí nejpozději 14 dní před předpokládaným rojením lýkožrouta.

Lapáky se musí kontrolovat od poloviny dubna, ve vyšších polohách od poloviny května, v intervalech 7, nejdéle však 10 dní, až do doby jejich asanace. Lapáky a feromonové lapače se musí evidovat. Kromě čísla a série se poznamenává místo a datum položení lapáku nebo postavení feromonových 1apačů, datum vyvěšení a výměny feromonových návnad, datum začátku jarního a letního rojení, datum a výsledky kontrol.

U lapáků se hodnotí stupeň napadení nejméně z 20 dme povrchu kůry (v nejvíce napadené části), vyjádří se počtem závrtů na 1 dme a uvede se datum asanace. U feromonových lapačů se zaznamenává datum vyvěšení a výměny feromonových návnad a výsledek kontrol (tab. 8).

Odchytaní a spočítaní brouci se musí po každé kontrole bezpečně zahubit (např. spálením, spařením horkou vodou). Likvidace brouků rozmačkáním je v porostech nepřípustná. Zjistí-li se nejméně střední stupeň napadení, přejímá feromonový lapač funkci obrannou.

V porostech postižených větrnými 'nebo sněhovými polomy, kde jsou čerstvě vyvrácené nebo polámané stromy, se kontrolní lapáky nekácejí. Jejich funkci přebírají vhodné odříznuté vývraty a zlomy. Kromě kontroly lapáků se musí vyhledávat také kůrovcově stromy, které musí být neprodleně pokáceny, evidovány a podle stupně vývoje brouka asanovány.

Listopas šedý

U nás kupodivu nebyl nikdy podrobněji studován a jeho význam náležitě zohledněn. Také v učebnicích lesnické zoologie a ochrany lesů nebývá často vůbec uváděn a pokud je tam zmiňován, pak jen v minimálním rozsahu, neodpovídajícím jeho skutečné škodlivosti. Obdobně je podhodnocován též lesnický význam blízce příbuzného listopasa světlonohého (S. capitatum Deg., syn. S. rufipes Steph., S. obesum Marsh.), který rovněž patří k našim běžným lesním škůdcům s podobným vývojem a škodlivostí.

Přemnožení listopasa šedého, k němuž došlo v letech 1995-1997 (tj. po nadměrně suchém a teplém počasí v 1. pol. 90. let) na polesí Polnička a Škrdlovice (Správa lesního hospodářství Dr. R. Kinského ve Žďáru n. S.), bylo podnětem ke studiu jeho výskytu, vývoje a škodlivosti. Nejpočetnější výskyt byl zaznamenán na jeřábu ptačím (Sorbus aucuparia L.) v podrostu prosvětlených předmýtních smrkových porostů a na náletovém jeřábu ve smrkových výsadbách. Velmi hojně se listopas vyskytoval také na sazenicích buku v mladých výsadbách a na smrku ve smrkových mlazinách. V kombinaci s hlavními hmyzími škůdci (listohlodem stromovým - Phyllobius arborator Hbst. a mandelinkou Gonioctena /= Phytodecta/ quinquepunctata F.) se projevil jako významný doprovodný škůdce jeřábu ptačího, který v důsledku opakovaných holožírů velmi často odumíral. Mladé bukové sazenice kriticky ohrožené listohlodem stromovým a listopasem šedým byly v červenci 1995 (a v dalších dvou letech) preventivně ošetřeny 0,5 % postřikem přípravku Cymbush 10 EC, a proto tamní bukové výstavky nebyly hmyzími škůdci významněji poškozeny. Velmi hojný výskyt listopase na smrku (v 5 a 10 letých smrkových mlazinách) nebyl doprovázen evidentním poškozením.

Popis:

Příčiny uvedeného neadekvátního hodnocení hospodářského významu listopasů rozhodně nespočívají v determinačních potížích, neboť se jedná o celkem snadno určitelné zástupce krátkonosých nosatců (sekce Adelognathi) z podčeledě Brachyderinae, kteří jsou poznatelní podle úzkých a dlouhých tykadlových rýh, směřujících po stranách nosce dolů ke spodnímu okraji očí. Listopasi z rodu Strophosoma Billb. (= Strophosomus Schönh.) náleží do skupiny (tribu) Strophosomini, jejíž zástupci se vyznačují krátce vejčitým tvarem těla, kónicky vyboulenýma očima, ostře zaškrcenou zadní částí hlavy hned za očima a tykadlovými násadci dosahujícími (nebo mírně přesahujícími) zadní okraje očí.

Listopas šedý (S. melanogrammum) je 4-6 mm dlouhý a velmi hustě šupinkovaný nosatec s leskle černým lysým švem v přední třetině až polovině krovek (obr. 1). Jeho druhové vědecké označení pochází z řečtiny a je odvozeno od zmíněné charakteristické černé kresby na krovkách. V doslovném překladu znamená "černě označený" nebo "černě popsaný". Podle nápadného černého proužku a převládajícího šedého zbarvení horní části těla je nosatec v němčině nazýván kahlnahtiger Graurüssler. Podle šedého zbarvení byl v 50. letech oficiálně pojmenován i v češtině, přičemž od používání jeho staršího málo přiléhavého názvu (obratník lískový - Klapálek, 1903) bylo upuštěno. Od podobného listopasa světlonohého (S. capitatum) je listopas šedý snadno odlišitelný, neboť listopas světlonohý má celou horní stranu těla šedou až hnědou, hustě šupinkovanou a krovky téměř bez štětin

Pro drobnou velikost těla a ochranné zbarvení je listopas šedý v přírodě snadno přehlédnutelný. Brouci jsou velmi ostražití a v nebezpečí (např. již při malém otřesu hostitelských rostlin) padají na zem, kde obvykle unikají pozornosti nepřátel. Tato pasivní ochrana před nepřáteli souvisí s malou pohyblivosti brouků a neschopností letu. Blanitá křídla totiž broukům schází a krovky mají z větší části spolu srostlé. Do okolí se proto šíří pomalu, a to skoro výhradně lezením. Odhalení jejich přítomnosti na dřevinách je navíc ztěžováno skrytým způsobem života. Během dne totiž brouci většinou nehybně odpočívají na různých skrytých místech na dřevinách a aktivní jsou převážně v noci.

Výskyt loňských brouků na dřevinách, jejich žír a rozmnožování

Listopas šedý zimuje jako brouk, a to hlavně v hrabance. Zimoviště opouští na jaře (na vyšetřovaných lokalitách obvykle od konce dubna) a osídluje své hostitelské rostliny. V počátečním období aktivity brouků některé dřeviny (např. jeřáb ptačí) začínají rašit, zatímco jiné (např. buk a smrk) raší nejméně o 2-3 týdny později. Přednostně jsou napadány nejmladší dřeviny o stáří 2-3 roky, které broukům poskytují nejvhodnější potravu a zároveň jsou pro ně snadno dostupné. Na hostitelských dřevinách brouci prodělávají intenzivní úživný žír na jehličí a mladých listech, příp. jemné kůře a pupenech. Jehlice jsou nepravidelně ožírány od okrajů a často i od špičky. Menší část jehlic (v laboratorních chovech na smrku maximálně 10 %) brouci překusují a jejich různě veliké fragmenty pak padají na zem (plýtvavý žír). Na listech je žír vždy okrajový a na kůře a pupenech ploškovitý. Čepel listů je konzumována včetně bočních žilek až k hlavním žilkám, které žírem nebývají dotčeny (obr. 2).

Zhruba po třech týdnech žíru samičky kladou první vajíčka. Ve zkoumané oblasti nebyli zjištěny samečci, a proto se tam samičky rozmnožují parthenogeneticky, přičemž z neoplozených vajíček se vyvíjejí opět samičky (telytokní parthenogeneze). Vajíčka jsou mléčně bílá, lesklá a nepravidelně vřetenovitá o délce kolem 0,76 mm a šířce 0,43 mm. Obvykle jsou uspořádána do semknutých skupin (vaječných destiček) o počtu 2-70 (průměrně 22) kusů. K podložce a k sobě navzájem jsou přilepena pomocí sekretu, tvořícího druhotný vaječný obal (chorion), příp. i pomocí průhledné sekretové blanky, pokrývající vaječnou skupinu. Umísťována jsou hlavně na nadzemní části hostitelských dřevin, příp. na travní, bylinnou a mechovou vegetaci. V laboratorních chovech samičky kladly vajíčka především na abaxiální i adaxiální stranu listů hostitelských dřevin a stěny skleněných chovných nádob (obr. 3,) a kupodivu neprojevovaly výraznější tendence ke kladení vajíček do skrytých míst na dřevinách. Dosud převládající literární údaje o kladení vajíček do země zřejmě neodpovídají skutečnosti.

Mateřští brouci žijí v přírodě 2,5-4 měsíce a v laboratoři maximálně 2,5 měsíce. Většina brouků se tedy v přírodě dožívá konce července. Během srpna a září (výjimečně až začátkem října) všichni loňští brouci hynou. V zajetí samičky kladou vajíčka velmi neochotně a většina jich hyne, aniž by vykladla celou zásobu vajíček či vůbec započala s kladením. V laboratoři bylo kladení pozorováno od konce května až do poloviny (příp. konce) září, nejhojněji v červnu a červenci. Samičky celkem vykladou 40-80 vajíček, a to v několika (v laboratoři ve 2-4) skupinách v časovém odstupu kolem 2 týdnů. Za 2-3 týdny po vykladení mateřští brouci hynou. V broucích na polesích Polnička sporadicky parazitovaly larvy dosud blíže neurčené kuklice (čeleď Tachinidae) a larvy lumčíka Centistes excrucianus Hal. (čeleď Braconidae) (det Doc. M. Čapek, DrSc., Brno).

Vývoj larev, kukel a mladých brouků

Embryonální vývoj trvá v laboratoři 10-15 dnů. Vaječné larvy se brzy po eklosi odebírají do země na kořeny trav a bylin, kde se dále vyvíjejí. Jejich vývoje je dosti rychlý, neboť již ve 2. pol. července a v 1. pol. srpna dorůstají. Dorostlé larvy jsou 5 mm dlouhé a 2,3 mm široké, nosatcovitého tvaru. Koncem července a v srpnu se v zemních kolébkách kuklí. Kukly jsou 4 mm dlouhé a 2 mm široké. Po 2-3 týdnech kuklového klidu se líhnou mladí brouci, kteří za příznivých klimaticko-meteorologických podmínek místa svého vývoje opouštějí. Za studeného a deštivého léta však setrvávají v kolébkách až do jara příštího roku. Zimování části nebo celé populace mladých (letošních) brouků v kuklových kolébkách je v literatuře dosud uváděno jen u listopasa světlonohého (S. capitatum).

Populace loňských brouků v období vrcholného léta postupně vymírá a na dřevinách se od 1. dekády srpna začínají objevovat mladí brouci. Ve vyšetřovaných porostech na Žďársku se až do konce července vyskytovali na dřevinách jen loňští brouci, během srpna a 1. pol. září brouci loňští a letošní a od poloviny září skoro výhradně brouci letošní. V nadměrně teplém a suchém létě 1995 kuklové kolébky opustili všichni letošní brouci a na dřevinách se vyskytovali od 5. srpna do konce října (nejhojněji v září). V chladné a deštivé vegetační sezóně 1996 své kuklové kolébky opustila necelá pětina (a v poněkud teplejším a sušším létě 1997 třetina) populace letošních brouků. Na dřevinách se začali objevovat o něco později (od 15. resp. 20. srpna) a setrvávali na nich až do poslední dekády října. Podle vlastních zjištění se tedy mladí brouci vyskytují na dřevinách po dobu téměř tří měsíců (nejhojněji pak ve 2. pol. srpna a v září). Poznatky o rozvláčném výskytu mladých brouků na dřevinách a o možném zimování brouků v kuklových kolébkách obohacují stávající znalosti bionomie a škodlivosti listopasa v podmínkách střední Evropy.

Stejně jako loňští brouci se i mladí brouci listopasa při žíru soustřeďují na koncové části tohoročních výhonků (obr. 4). Listy ožírají od okrajů a jehlice z boků, zřídka od konců (obr. 5). Oproti loňským broukům mají výrazný plýtvavý žír. V laboratorních chovech na smrku plýtvavým žírem postihovali 50-70 % jehlic. Během žíru mladých brouků před zimováním se vajíčka ve vaječnících nevytvářejí. Ta se vyvíjejí z prvotních pohlavních buněk až během jarního žíru, tj. po přezimování.

Hostitelské rostliny, škodlivost a možnosti ochrany a obrany

Listopas šedý je široce polyfágní druh. Jeho larvy se vyvíjejí na kořenech tráv a bylin a z lesnického hlediska jsou bezvýznamné. Brouci se však vyskytují na různých druzích listnáčů a jehličnanů a ožírají jejich listy, jehlice, kůru a pupeny. K hlavním hostitelským rostlinám patří buk, bříza, jeřáb ptačí, líska, dub a smrk. Ve vlastních laboratorních chovech brouků na 26 krytosemenných rostlinách byly nejvíce poškozovány (defoliace nad 50 %) bříza, jeřáb ptačí a ostružiník maliník. Silným stupněm žíru (defoliace 25-50 %) byly poškozeny líska, buk, dub, habr, javor klen a růže šípková. Středním žírem (defoliace 10-25 %) byly poškozovány mj. olše a javor mléč. Slabý žír (defoliace 1-10 %) byl zaznamenán na vrbách a velmi slabý žír (defoliace do 1 %) na lípě, trnce a švestce. Zcela odmítán byl např. topol a jilm. Ve zkoumané oblasti se brouci nejškodlivěji projevovali na podrostním jeřábu ptačím a předmýtních smrkových porostech a na náletovém jeřábu ptačím v mladých smrkových výsadbách. Velmi hojní byli rovněž v mladých bukových výsadbách, ve smrkových mlazinách a na bříze bradavičnaté. Na hojně se vyskytující olši šedé a olši lepkavé, které byly v chovech poškozovány středním stupněm žíru, nebyli brouci kupodivu nikdy nalezeni.

Listopas šedý je lesnicky významný škůdce přirozeného zmlazení a síjí lesních dřevin. Těžké škody může působit na mladých smrkových kulturách ve věku do tří let a na mladých listnáčích (hlavně buku a dubu) jak ve školkách, tak i lesních porostech. Lesnicky nejzávažnější bývá poškození působené loňskými brouky na nenarašených nebo částečně vyrašených mladých dřevinách. Naproti tomu letošní brouci listopasa se na dřevinách objevují až v závěru vegetační sezóny a poškozují hlavně listy a jehlice hostitelských dřevin. Také průměrná spotřeba potravy (posuzovaná podle v laboratoři zjišťované velikosti poškozené redukované plochy listů) je u loňských brouků podstatně vyšší (kolem 7 cm2) než u brouků letošních (kolem 4 cm2). Ke škodám letošními brouky u nás nedochází ve vyšších polohách a ve studených a deštivých letech, kdy část, příp. celá populace mladých brouků kuklové kolébky před zimováním vůbec neopouští.

Obranná opatření

Z četných opatření proti škůdci, které byly navrhovány v minulosti, je nutné se zmínit o setřásání brouků na různé podložky a o lepových pásech, které jsou pro brouky lezoucí do korun nepřekonatelnou bariérou. Pásy o šířce kolem 4 mm byly nanášeny buď přímo na kmínky cennějších dřevin, nebo častěji na proužky látky či nepromokavého papíru. K lapání brouků se osvědčily lapací příkopy nebo lapací pasti tvořené malými otýpkami z čerstvých větévek jehličnanů. Z pastí, umístěných např. na povrch záhonů nebo do zemních lapacích jam, bylo nutno čas od času nalapané brouky vytřást a zahubit, příp. pasti obnovit. Proti rhizofágním larvám někteří autoři doporučují vápnění, hnojení (zvláště fosforečnými hnojivy) a intenzivní mechanické zpracování půdy. Poškození dřevin brouky je možno do jisté míry předcházet, např. lokalizací mladých dřevin na dobře prosvětlených místech, používáním staršího sadebního materiálu a výsevem lupiny mnoholisté (Lupinus polyphyllus Lindl.), např. v plantážích jehličnatých dřevin. Brouky listopasa je možno v současnosti úspěšně hubit syntetickými pyrethroidy, a to nejlépe před započetím jejich úživného žíru na dřevinách (u nás zpravidla ve druhé polovině dubna).